Zvláštní léto - Lenka Láskorádová

Hermiona pomalu kráčela chodbou a v kostech ji mrazilo. Od poslední návštěvy se toho moc nezměnilo. I po letech cítila prázdnotu a zoufalství. Tohle místo na ni působilo depresivněji než Malfoy Manor. Trpce se usmála.
Většina kouzelníků by s ní však nesouhlasila. Porodní oddělení nemocnice u sv. Munga přeci není depresivní. Je vymalováno světle růžovou, krásně to tu voní, na rozdíl od ostatních částí nemocnice, a hlavně – rodí se tu děti. Na svět přichází nový život, který přináší naději. Jenže... Její naději zabilo.
Prudce potřásla hlavou, donutila se soustředit na důvod a cíl své návštěvy. Podobné myšlenky ničemu nepomůžou. Zastavila se na konci dlouhé, světlé chodby.
Zamyšleně se dívala na zavřené dveře. Byla to ironie. V porodnici ztratila naději. Nyní ji zde hledala. Za těmi dveřmi byla její nová naděje, ale... nedokázala věřit, že ji právě tady najde.
K tomu navíc se jí hnusil způsob, jakým chtěla, ne musela, využít kamarádku. Kdyby to šlo jinak, zvolila by jinou cestu. Jakoukoli. Bohužel, jiná cesta neexistovala. Musela mít jistotu, že její teorie je správná. Nebo ztratí rodinu. Opět. Tentokrát to ale nedovolí, protože konečně jí osud dal šanci změnit jeho rozhodnutí. Té šance hodlala využít. Jak řekla Fitzailwynovi – hodlala o svou dceru bojovat všemi dostupnými prostředky. Před lety nesměla, teď musí.
Zhluboka se nadechla a zaklepala na dveře. Na odpovědi, jež se za nimi skrývala, závisela celá její budoucnost. A nejen její. Draco by nepřežil, kdyby měl o dceru přijít.
„Dále!“
Nasadila jeden z nejpřívětivějších úsměvů, jaké se naučila používat v ožehavých situacích. Nutno říct, že tento byl upřímný, přestože trošku strnulý. Vstoupila. Podívala se na mladou ženu za stolem a usmála se i očima. „Ahoj, Lenko,“ pozdravila kamarádku. Lenka Láskorádová, nyní Longbottomová, byla zvláštní stejně jako jejich přátelství. Nespojoval je společný pohled na život, ani stejný humor a dokonce ani záliby. Spojovaly je zážitky, vzpomínky, prožitky a lidé, které obě milovaly, vzájemný respekt a úcta, jež si musely vytvořit, i když to vzhledem k rozdílnosti jejich povah vůbec nebylo snadné. O to však bylo jejich přátelství pevnější.
„Hermiono!“ Mladá žena se prudce zdvihla od psacího stolu a chvilku na ni konsternovaně... zírala. Pak se usmála, jak to uměla jen ona. Upřímně, zářivě a současně smutně. Její úsměv byl stejně zvláštní jako jeho majitelka. Smutek se totiž nedotkl jejích očí. Ty jí doslova zářily a Hermionu bodl pocit viny.
Lenka k ní pomalu přistoupila a prudce ji objala. Hermiona se málem rozplakala. Nevěděla, a kdyby se jí někdo optal, nedokázala by vysvětlit, proč má pocit, že ji Lenka utěšuje, ale ten pocit tu prostě byl a nedal se ignorovat.
Lenka se odtáhla a pozorně se jí zadívala do obličeje. „Jsem ráda, že tě konečně vidím,“ řekla upřímně. „Vypadalo to, že jsi na nás zapomněla.“
Nebylo to výčitka, ale prosté konstatování. I po tolika letech ji Lenka dokázala svou upřímností a přímočarostí vykolejit. Hermiona si povzdychla a vrhla na ni omluvný pohled. „Vypadalo to tak, že? Pravda to ale není, opravdu ne. Jen jsem...“
„... měla jiné starosti,“ dokončila za ni Lenka. „Vím, slyšela jsem. Stačilo si přečíst Věštce.“ Maličko naklonila hlavu. Obrovská náušnice v podobě červené hrušky se prdce zhoupla. Pak jí pokynula rukou k židli a vyzvala ji: „Posaď se, prosím, a pověz, co tě trápí a co potřebuješ.“
Hermiona zrudla a sklopila pohled na své ruce. Když zdvihla hlavu, řekla prostě: „Omlouvám se. Vážně se moc omlouvám, že jsem se vám tak dlouho neozvala. Ani nevíš, jak ráda bych řekla, že jsem přišla pouze na návštěvu, ale nemůžu.“
„Jistěže nemůžeš. Nelhala bys mi, ani kdyby na tom závisel tvůj život. Jsi ten nejpravdomluvnější člověk, co znám.“ Zarazila ji pohybem ruky, když se chystala znovu promluvit. „Prosím už dost, neomlouvej se. Je to nesmysl. Jsme přátelé a ti jsou od toho, aby si pomáhali. A my dvě jsme přítelkyně už tak dlouho, že si nemusíme hrát se slovíčky. Vždycky tě ráda vidím, to víš. I když je to třeba jen tehdy, když něco potřebuješ. Tak se neostýchej a mluv.“
Hermiona zakroutila v němém údivu hlavou. Lenčina schopnost dostat se k jádru problému a odbýt to jednou větou byla úžasná. Lenka sama byla úžasná. Ani se nedivila, že si ji Neville vzal. Byli úžasný pár a měli krásné děti. Jejich dceři byla dokonce za kmotru. Kmotrem jejich prvorozeného syna byl pochopitelně Harry. Maličko se ušklíbla a promluvila. „Ano, dostala jsem se do problému, jak jistě víš, a potřebuji tvou pomoc. O ničem jiném než o sporu mezi Dracem a ministrem se teď v novinách stejně nepíše, jak jsi správně podotkla. Soudní přelíčení je na spadnutí a já nutně potřebuji získat pár informací.“
„Jakých?“
Hermiona polkla a podívala se do Lenčiných zářících očí. „Není to maličkost, Lenko. Potřebovala bych, abys kvůli mně porušila předpisy a podívala se do záznamů.“
Lenka se maličko zamračila. „Chceš, abych porušila zákon?“
„Ano.“
Chvilku si beze slova hleděly do očí. Pak Lenka pokrčila jedním ramenem. „Jako za starých časů, což?“

Hermiona dorazila domů a usmívala se. Draco už na ni čekal. „Kde jsi, u Merlina, byla tak dlouho?“
Nejdříve ho políbila a teprve poté mu odpověděla: „Za Lenkou a za Harrym.“
„Za Potterem?“
„Nemrač se,“ napomenula jej. „Říkala jsem ti, že naverbuji každého, koho budu schopná, abych dokázala, že Crystal naši dceru nezíská. A podle toho, co jsem dnes zjistila, bych vsadila všechny řády a vyznamenání, co jsem kdy dostala, že Crystal a William nevyhrají.“
Nechápavě se na ni podíval.
Rozesmála se a Dracovi poskočilo srdce radostí. Posledních čtrnáct dnů se moc neusmívala. Chodila zamračená a zamyšlená. Najednou byla zpět Hermiona, do níž se zamiloval. Usměvavá, optimistická. Prostě jeho Hermiona!
„Netvař se tak překvapeně, lásko. Snad víš, jak jsem schopná.“ A myslela to vážně. Byla schopná riskovat svou pověst, dokonce i trapas, jež nesnášela víc než bolest, aby svou rodinu ubránila. Lenka jí moc pomohla. Teď už věděla, jak bojovat. A Harry? Ani dlouho neprotestoval proti její prosbě, aby se dostavil k soudu a svědčil v Dracův prospěch. Sice netušila, zda chtěl pomoct jí, nebo chtěl mít doma klid (Ginny vyhrožovala, že s ním nepromluví, pokud to neudělá a Kyiomi se na něj mračila jako nebe před bouřkou), jenže popravdě řečeno... Jeho motivace jí byla fuk. Důležitý byl výsledek. Harry Potter je podpoří a slovo vítěze nad Pánem zla mělo velkou váhu. Větší než slovo ministra!
Usmál se a konečně odpověděl: „Vím, že jsi všehoschopná.“
Teď se zamračila ona. „No dovol,“ odsekla s předstíraným rozhořčením.
Draco jen zakroutil hlavou. Nechápal, kde přišla k té jistotě, jež z ní přímo sálala, ale byl za ni vděčný. „Miluju tě!“
„A to ještě nevíš, co vím já. Až to zjistíš, tak si uvědomíš, že jsem láska tvého života.“
Něžně ji políbil. „To vím i bez toho. Jsi moje duše i srdce. Znamenáš pro mě dokonce ještě víc – jsi moje svědomí.“
Slzy jí vstoupily do očí. „Taky tě miluju.“
„Vám je nějak veselo,“ ozvalo se shora nad nimi. Na schodech stála Nicole a usmívala se na ně.
Draco myslel, že se zadusí pocitem vděčnosti, který mu svázal hrdlo. Nejdůležitější ženy jeho života se usmívaly.
„Proč by nám nemělo být veselo?“ zeptala se Hermiona, když pochopila, že Draco se nezeptá.
Niky pokrčila rameny.
Hermiona povytáhla obočí.
„Zlobila ses na mě za tu scénu v zoo.“
„To máš pravdu, zlobila. Taky jsem ti řekla, proč se zlobím. Ale nemůžu se zlobit věčně, ne? A ani nechci. Pojď, zahrajem si takovou hru.“
Holčička nadšeně sbíhala ze schodů. „Jakou? Bude se kouzlit? Může hrát i táta?“
„Mudlovskou, ne nebude se kouzlit a táta hrát musí, jinak by to nebyla legrace. Já vás budu dirigovat,“ odpověděla postupně na všechny otázky a v obýváku roztáhla koberec s barevnými skvrnami. „Tak Niky, připrav se. Pravou ruku na červenou, levou na zelenou, pravou nohu na modrou a levou na žlutou.“
Nicole poslechla její pokyny. Hermiona pak hodila obyčejnou kostkou, která však místo čísel měla barevné puntíky. „Teď ty, Draco,“ prohlásila s ďábelským úsměvem a Draco v duchu zasténal. Ale radost z toho, že jsou rodina, nedokázalo zhatit nic. Ani to, že musel udělat most, aby dokázal splnit její pokyny ke hře. Dokonce ani to, že se Nicole rozchechtala jako blázen, když viděla tátu v té směšné pozici s hlavou dolů. V tuhle chvíli by jej nerozházelo vůbec nic, leda...